Emilie Rudolfová začala svou profesní dráhu v roce 1971 v Dětské psychiatrické léčebně v Brankách na Moravě. Od roku 1984 působí v kroměřížské psychiatrické nemocnici a dvacet let také pomáhala lidem na lince důvěry. Důležitým
obdobím byl pro ni čas, kdy pracovala na psychoterapeutickém oddělení 18 B pod vedením profesora Stanislava Kratochvíla. Od roku 1993 vede ateliér arteterapie.

CO JE TO VLASTNĚ ARTETERAPIE, CO SE U VÁS V ATELIÉRU DĚJE?
Arteterapie je v překladu umění a léčba. V arteterapii mám své vlastní terapeutické metody. Není to jen mít ve skříni vlastní pastelky a papír. Mám dobrý profesní základ od profesora Kratochvíla. Pacientům nabízím psychoterapeutické pohovory, a ti, kteří mají zájem o náročnější terapii, přicházejí do arteterapeutického programu. Dopoledne je to arteterapie činnostní, tam si sami vyberou formát, na který chtějí kreslit, i techniku, se kterou chtějí pracovat. To, co chtějí kreslit a malovat, je jejich svobodná vůle. K tomu píší deník, který je hodně intimní. Jednou nebo dvakrát týdně máme s pacientem odpolední individuální arteterapii. Nabízím přednášky, pracujeme s terapeutickými filmy. Jsem první terapeutka ve vztahu k pacientovi. Lékař psychiatr mi do práce nijak nezasahuje, pokud je to vhodné, upozorňuji jej na něco závažného. Je to takové příjemné terapeutické prostředí, i pro mě.
TAKŽE TO NEJSOU JEN KRESLENÍ, ALE I PSYCHOTERAPEUTICKÉ POHOVORY?
Ano. Všechna výtvarná díla se archivují, každý pacient má svou složku, do které může nahlédnout jen primář nebo psychiatr. Pacienti dostávají úkoly, často tím prvním je Moje rodina. Pacient píše text a vytváří koláž. Mám opakovanou zkušenost, že dospělý klient, který má partnera a děti, začne psát a tvořit na základě vzpomínek na rodiče, z doby, kdy byl sám dítě. To už je pro mě informace, od které se začne odvíjet další terapie. V ilustraci i zápisu jsou hodně intimní informace. Někdy pacient stagnuje, řekne, že úkolu nerozumí, ale já vím, že to tak není. Terapie mohou být hodně dramatické, když klienty vědomě vracím do období, ve kterém jim nebylo dobře. Je přirozené, že sami nechtějí na takové události vzpomínat.
PŘI JAKÝCH DIAGNÓZÁCH MŮŽETE POMOCI?
Velký okruh pacientů, kterým pomáhám, tvoří skupina s neurotickou poruchou. Potíže v podobě sebepoškozování byly v minulosti ojedinělé, nyní jsou časté. Závažnou potíží je také emoční nezralost. Taková osobnost v sobě posiluje zbabělost, vyhýbání se zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Mnohokrát jsou to lidé, kteří nemají dobrou výbavu z dětství a dospívání, a když se pak dostanou do nějaké zátěžové situace, mají pocit, že jsou v ní sami. Nemají schopnost se správně rozhodnout. Měla jsem v terapii mnoho žen, které se vdávaly jako nezralé.

Více v tištěné podobě Týdeníku Kroměřížska.