Malířka, ilustrátorka a spisovatelka Eva Milotová Maluje již od dětství. Vystudovala uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užitá a dekorační malba. Od ukončení studia se živí jako výtvarnice na volné noze. Zabývá se kombinovanou technikou, malbou a ilustrací. V městském kulturním středisku Chropyně je až do 18. prosince k vidění výstava jejích originálních autorských betlémů.

Váš rukopis je nezaměnitelný, měla jste takový hned od začátku?

Já myslím, že ne. K tomu člověk musí dojít až opravdu urputnou prací. Každá dobrá věc by měla působit dojmem, že je vysypaná z rukávu. Jenomže za tím je obrovská dřina. To se musí vysedět. Nejde jen o talent, je třeba splnit ještě mnoho kritérií, aby se člověk stal umělcem. Nedávno mně bylo vytknuto, že u mých prací je hned rozpoznatelné, že jsem je dělala já. Ale já si naopak myslím, že to je pro profesionála ta největší poklona. Pokud je to konzervativní – tak ano, já jsem konzervativní. Vše, co mi vyjde z rukou, musí působit pocitem, že to celé žije a má to duši. Mělo by vyzařovat vnitřní světlo, aby se divákovi někdy až zatajil dech, dílo chytilo u srdce.

Nelákalo vás někdy pustit se do nějakého jiného stylu?

Já jsem tak začínala. Dělala jsem rozměrné věci. A teď si myslím, že se k tomu vrátím. Mám hotové ilustrace, které bych teď chtěla převést do velkých věcí. Napadlo mě to až v poslední době. Takhle mě můj život vede. V životě jsou překážky, které člověka dostrkají na cestu, kterou má dál jít. Nic na světě není náhoda, v životě se všechno děje tak, jak to má být.

Co vás inspiruje?

Místa, lidi, zvířata – všechny pozitivní věci. Jen ne válka.

Jak vypadá všední den malířky?

Ráno vstanu a zabývám se domácností, jako každý. K práci usednu třeba v 11 dopoledne nebo v jednu hodinu odpoledne, a dělám až do večera. Někdy to obnáší třeba souvislých dvanáct hodin. Já jsem si vymyslela strašně složité techniky, takže toho zas moc neudělám. Je to hodně zdlouhavé, nanáším vrstvy, dostávám se zpátky zase do spodních vrstev, zase nanesu vrstvy, zase zpátky… Je to dlouhá práce. Snažím se malovat každý den. Jsem na volné noze, dávám jen ze sebe samé, ze svého vnitřního světa. Když něco nedodělám, tak to za mě nedokončí nikdo.

Více v tištěné podobě Týdeníku Kroměřížska